Dračí dědictví - 5. kapitola

12. března 2014 v 18:20 | Amya |  Dračí dědictví
Tak konečně vydána... Užijte si ji. ;)


Utíkala jsem dlouho, nevěděla jsem, jestli jsem stále uprostřed noci nebo se už čas nachýlil k ránu. Stále jsem naslouchala ozvěně vlastních kroků a hledala známky přítomnosti ještě někoho jiného. Byla jsem na konci svých sil, ale strach mě hnal dál. Jak strach o sebe samou, tak i o Erwella. Moc jsem si to nechtěla připouštět, ale stejně to tak bylo. Přece jen, už asi dvakrát mi zachránil život a na to se nezapomíná. Nija mi stále šeptala do ucha, kudy se mám dát dál. Zřejmě si cestu pamatovala, což bylo dobře. Nechci se tu znovu ztratit. Přece jen, už mám svoje zkušenosti.
Nakonec jsem s vypětím všech sil doběhla na okraj malé louky. Zastavila jsem se a opřela se o nejbližší strom, abych nabrala sílu.
"Už jsme tady," řekla úlevným hlasem Nija a já jen přikývla, na víc mi nestačil dech ani síla. Pozorně jsem si porhlédla msíto, kde jsme se nacházeli. Byli jsme na okraji menší louky uprostřed lesů.

Na druhém konci louky, u kořenů mohutného dubu se krčila polorozpadlá chatka. No, polorozpadlá, spíše už se hroutila k zemi a držela jen silou něčí vůle. Donutila jsem se pokračovat k té chatce, i když mě nehorázně bolely nohy z dlouhého běhu a měla jsem pocit, že se musím každou chvíli zhroutit na zem.
Opatrně jsem pootevřela dveře a vklouzla dovnitř. Už začínalo svítat, takže když jsem se otočila dovnitř do místnosti, viděla jsem, co kde je díky slunečním paprskům pronikajících skrz okno. A taky především, kdo tam je. Zalapala jsem po dechu, když jsem uviděla sedět na ubohém slamníku Erwella, který zřejmě dřímal a zároveň si i ve spánku pevně držel pravou paži.
"Je naživu," zašeptala jsem úlevně a v tu chvíli mi začaly nohy stávkovat. Podlomili se pode mnou a já jsem se s tichým zaduněním zhroutila na zem. Položila jsem si je pokrčené v kolenou před sebe a opatrně zaklonila hlavu a opřela se jí o zeď za mnou.

To zadunění zřejmě probralo Erwella, který se s trhnutím probral, a těsně nato se mu tvář zkřivila bolestí. Zvedla jsem hlavu a podívala se na něj.
"Kdo?" vypravil ze sebe, ale hned nato si mě všimnul a přes tvář mu přeběhl zvláštní výraz - řekla bych, že to byl úlevný výraz, ale ještě nikdy jsem ho na něm neviděla a vůbec mi k němu neseděl.
"Jsi v pořádku," zašeptal tak potichu, že jsem mu stěží rozuměla a znovu zavřel oči a zaklonil hlavu. Teprve teď jsem si všimla, že mu zpod ruky teče krev.
"Hej, jsi zraněný?" zeptala jsem se ho a vyškrábala jsem se na všechny čtyři. Opatrně jsem se k němu přesunula a sedla si vedle něj. Pak jsem se upřeně zadívala na jeho ránu, ale po chvíli jsem mu pohledem sklouzla do obličeje a povytáhla jedno obočí.
"Jak vidíš…" zamumlal a znovu zkřivil obličej bolestí. Rozhodla jsem se jednat - jednou mu pomůžu já. Trochu jsem si vyhrnula "oblečení", které jsem měla na sobě a pod tím se objevilo relativně čisté druhé "oblečení". Nevím, proč jsem na sobě nosila dvě vrstvy. Utrhla jsem z něj dlouhý kus látky a přiblížila se k Erwellovi a přinutila jsem ho odtáhnout ruku od rány.

Začala jsem mu ji ovazovat a omluvila jsem se pokaždé, když sykl bolestí. Nakonec jsem to nějak zauzlovala a oddychla si. Posadila jsem se dozadu na paty a otřela si pot z čela. Fakt jsem se na to hodně soustředila.
"Hotovo," řekla jsem potichu a pousmála se na něj. Jen nezřetelně kývl hlavou. Pak se mu zvrátila dozadu a následně jsem uslyšela tiché oddechování, jak usnul. Uchechtla jsem se pro sebe, odsunula se dál od něj a na okraji slamníku se schoulila do klubíčka. Jen co se moje hlava dotkla země, propadla jsem se do spánku.

Probrala jsem se až někdy okolo poledne, možná už bylo odpoledne. Nevím, pojem o čase jsem ztratila už před hodnou chvílí. Protáhla jsem se a zaúpěla bolestí. Bolelo mě naprosto všechno, dokonce i místa, o kterých jsem si myslela, že mě nikdy bolet nebudou. Posadila jsem se a rozhlédla se okolo sebe. Erwell ještě ležel na slamníku v takovém polosedu a zhluboka oddechoval. Pousmála jsem se a koukla se z dálky na provizorní obvaz. Na první pohled nebyl úplně promočený krví a já jsem ho nechtěla budit, tak jsem jej nechala být a vyškrábala se na nohy s tichým zaúpěním. Erwell se sice zavrtěl, ale neprobudil se. Když jsem se na jeho tvář podívala teď, když spal, vypadal celkem nevině. Ale to asi většina lidí. Uchechtla jsem se a zamířila ven.

Nejprve jsem opatrně vykoukla ze dveří a rozhlédla se na všechny strany, jestli někdo někde není. Překvapeně jsem zamrkala, když jsem uviděla venku stát toho hřebce, na kterém jsem utekla. Opatrně jsem přešla k němu. Neměl na sobě sedlo, vypadalo to, že se vrátil dobrovolně.
"Ahoj, kamaráde. Co ty tady děláš?" zašeptala jsem k němu a opatrně k němu natáhla ruku. Drcl mi do ní čumákem a dožadoval se pohlazení. Začala jsem ho hladit a s jemným úsměvem jsem ho sledovala. Pak jsem se začala rozhlížet po Nije.
"Nijo!" zavolala jsem celkem potichu, jestli není někde zalezlá. Nija má vynikající sluch, musela mě slyšet. A skutečně byla, vylezla z pootevřených dveří a mžourala na mě v denním světle. Večer, no vlastně ráno, jsem úplně odpadla, ani jsem si neuvědomila, že se mi odvalila z ramene. Po tom, co jsem nějak ošetřila Erwella, jsem úplně odpadla.

"Co se děje, Dali?" zamručela a otřela se zády o dveře. Vypadala, jako by byla ještě v polospánku. Tomu jsem se musela usmát, obvykle to byla ona, kdo mě ráno budil.
"Nic, jen jsem přemýšlela, kde jsi," řekla jsem jí, znovu se obrátila k hřebci a znovu ho začala hladit. Přitom jsem očkem po ní pošilhávala, co jde dělat.
"Hmm," zabručela a zamířila si to ke mně. Když byla u mě, sklonila jsem se k ní a nechala ji, aby mi vyšplhala na rameno.
"Měly bychom ti dát jméno, kamaráde," řekla jsem hřebci a znovu jsem ho pohladila. Zadívala jsem se mu do inteligentních očí a nespouštěla z něj pohled.
"Co takhle Altair?" navrhla mi Nija do ucha a zamyšleně se na toho hřebce zadívala. Já jsem jen záporně zavrtěla hlavou a pousmála jsem se, protože mě napadlo jméno pro něj.
"Laess," řekla jsem a sledovala jeho reakci. Hřebec, nyní už Laess, nadšeně zažral a pohodil hlavou. Nějak podvědomě jsem věděla, že se mnou souhlasí.
"Fíha, jak jsi na něj přišla?" zeptala se Nija a já jsem jen opatrně pokrčila rameny, aby nespadla.
"Nevím, prostě mi k němu sedí. Tebe jsem taky pojmenovala Nija a neprotestovala jsi," řekla jsme jí a podívala jsem se na ní jedním okem, víc jsme otočit hlavu nemohla. Měla jsem nějak zatuhlé svaly.
V tu chvíli se Laess nervózně ošil a začal nervózně přešlapovat. Okamžitě jsem ho začala hladit a začala se rozhlížet kolem. Vzpomněla jsem si na ty dva, od kterých jsem utekla.

"Kruci," zanadávala jsem potichu a podívala jsem se směrem k chatce. Pokud to jsou oni, s pomocí Laesse bych mohla snadno utéct. Ale sama. Kruci, jednou jsem utekla do bezpečí a skončila jsem jako zajatec a on je zraněný. Nikam nejdu.
Následně jsem uslyšela dupot kopyt. Popadla jsem Laesse za uzdu a odvedla ho před dveře, aby byly trochu zastíněné. Sama jsem zůstala stát u jeho hlavy a dotykem ho trochu uklidňovala, aby zbytečně nedováděl. V tu chvíli jsem je uviděla. Vyklusali na svých koních zřejmě i se všemi věci. Trochu jsem se přikrčila a Nija se mi taktéž přikrčila na rameni.
"Ale, ale, malá uprchlice," poznamenala Mäkkon a změřila si mě povýšeným, chladným pohledem. Leonell vedle ní měl podobný, chladný pohled. Ups. Instinktivně jsem se přitiskla trochu blíž k Leassovi a nervózně ho dál hladila. Hřebec znovu začal nervózně přešlapovat a najednou se přesunul přede mě, takže mě zpola zakryl. Žduchl do mě čumákem se zjevným úmyslem. Chtěl, abych se na něj vyhoupla, i když neměl sedlo a abychom spolu utekli. Věděla jsem, jak je rychlí. Byla jsem si jsitá, že bychom jim uprchli.

"Nemůžu. Já nemůžu, Laessi," zašeptala jsem k němu a vrhla jeden utrápený pohled ke dveřím za svými zády.
Mäkkon už seskočila dolů z koně a mířila k ní rychlým krokem. Když v tom se zevnitř ozvalo zasténání a moje srdce se na jednu chvíli úplně zastavilo, aby se poté mohlo rozběhnout jako šílené. Jediné, co mi v tu chvíli proběhlo myslí, bylo jeho jméno. Erwell…
"Kruci," zanadávala jsem znovu, ale to už Mäkkon byla těsně u mě. Doufala jsem, že si nevšimla mého postoje a že neuslyšela zasténání ozývající se zevnitř. Ale bohužel pro mě zjevně měla uši jako ostříž. Zahleděla se za mě a přimhouřila oči.

"Kdo to tam je?" zeptala se mě chladně, až jsem sebou trhla. Pak jsem se ale vzpamatovala, narovnala se a přimhouřila oči, stejně jako ona.
"To vás nemusí zajímat," odsekla jsem a vzdorovitě jsem jí hleděla do očí. Bála jsem se toho, co mi udělají, přece jen jsem měla pud sebezáchovy, ale odmítla jsem se od Erwina hnout. Jsem blbá, já vím. Mäkkon vypadala, jakoby mi nejradši zakroutila krkem, až by to prasklo.

"Pusť mě dovnitř, nebo…" začala vyhrožovat, ale v tu chvíli za mnou zavrzaly dveře a já jsem ztuhla. Nemusela jsem se otočit, abych viděla, kdo za mnou stojí. Proč jednou zatraceně nemůže zůstat ležet a do ničeho se nemíchat? Mé domněnky mi potvrdil i známý hlas, který se za mnou ozval.
"Nebo co? Měla by ses odnaučit všem vyhrožovat, Mäkkon," ozval se jeho chladný hlas za mnou. Zamrkala jsem a překvapeně jsem pohlédla vzhůru, až jsem zapomněla na svoje bolavé tělo, které silně zaprotestovalo. Naštěstí jsem zůstala zticha a zaúpění mi ze rtů neuniklo. Ale to mě teď trápilo nejmíň. Odkud ji kruci zná?
"Erwelle?" ozval se Leonell překvapeně ze sedla svého koně a taktéž seskočil dolů. Já jsem začala těkat očima z jednoho na druhého a nechápala ani jednoho. Leonell s Mäkkon, moji věznitelé, se tvářili stejně překvapeně jako já. A Erwell byl pořád stejný, ta jeho klidná tvář se vůbec nezměnila.
"Co?" dostala jsem ze sebe a zavrtěla jsem hlavou, jestli se mi to nezdá. Nezdálo se mi to. Ucítila jsem, jak mi na rameno dopadla Erwellova těžká ruka.
"Seznamte se. Tohle je Dalia. Tohle jsou Leonell a Mäkkon," představil nás, i když my už se vlastně znali. Jen jsem nechápala, jak to do sebe zapadá. Jak to, že se zná s těmi, kdo mě drželi v zajetí?
"Snad to není…?" zalapal po dechu Leonell a vytřeštil na mě oči.
"Je to ona. A, kterou jsme hledali," potvrdil mu jeho domněnku Erwell a mi po zádech přejelo mrazení. Co je zase tohle?


Snad jsem nenasekala moc chyb a od teď se budu snažit děj trochu víc urychlit... Já se se vším nějak moc rozepisuju. :D
Amya
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Žádná z povídek není zkopírovaná!
Pokud něco budete kopírovat nebo citovat, tak prosím uvádějte zdroj... Děkuji. :)