Prokletá - 2. část

24. února 2014 v 20:50 | Amya |  Povídky bez pokračování
"Protože… protože jsem prokletá."

Jen, co mi tato věta vyšla ze rtů, jsem cítila, jakoby moje břemeno bylo o trošku menší. Byl tu někdo, kdo to věděl. Zvedla jsem pohled a střetla jsem se s jejím pohledem. Ten její byl nevěřícný. To mě překvapilo. Cožpak ona to vnímá jinak?
"Vážně si to myslíš?" dostala ze sebe a zírala na mě, jako bych jí právě řekla, že jsem se narodila na Slunci. Jen jsem na to přikývla a zase jsem sklopila pohled. Cítila jsem, jak se její ruce napjaly, jak mě sevřela pevněji a najednou se mnou prudce zatřásla. Zvedla jsem k ní pohled.
"Proč si myslíš, že je tvoje hraní přivolává?! Proč si myslíš, že hraješ tak dokonale?! Jak o tom můžeš takhle přemýšlet! Ty nejsi prokletá, ty jsi obdařená, vyvolená!" vykřikla a znovu se mnou prudce zatřásla. Překvapeně jsme zírala na její tvář. Byla zčervenalá, očí jí hořely a rty měla lehce pootevřené. Prudce jsem sebou škubla, aby ze mě sundala ruce a dál už se mnou netřásla.
"Hmm, a v jakém směru přesně? Nestojím o to, abych je viděla, aby na mě padaly poličky nebo aby se seběhli kdykoliv, kdy se dotknu klavíru!" řekla jsem uštěpačně a chladně jsem se na ní podívala.

Nicol s sebou trhla a odvrátila ode mě pohled. Založila si ruce na prsou a zírala do země. A já na ni.
"Tak mi pověz. Když jsem teda vyvolená, co jim mám umožnit? Vrátit se zpět do života?" zeptala jsem se stále ostrým hlasem. Nevím, měla jsem pocit, že ve mně není nic jiného než podrážděnost. Bylo to zvláštní.
"To nevím. Já… Když zpívám, přicházejí. Ale nic se nestane. Jen se shromáždí a čekají na zázrak. Ale nic nepřijde a já cítím ten smutek v jejich srdcích… Ty to necítíš?" vyhrkla a prudce se postavila. Ze země jsem se na ní podívala, jak se chvěje, jak divoce oddechuje a jak jí v očích jiskří. Nejspíše vztekem.
"Ne, nic necítím. Nechci cítit, nechci je ani vidět," řekla jsem jí chladně a dál jí opětovala pohled.
"Je to, jako by mi něco chybělo," prohlásila nakonec, otočila se ke mně zády a přešla k posteli. Beze slova si lehla a otočila se ke mně zády. Asi se se mnou nechtěla bavit dál. I já jsem se tiše zvedla, poličku stáhla z postele dolů a ještě jednou se na ni podívala.
"Jdu pryč," oznámila jsem ještě, jakoby to nebylo víc než jasné. Pak jsem vyšla z pokoje a s třísknutím za sebou zavřela dveře.

Sevřela jsem ruku v pěst a vydala se chodbou pryč. Proplétala jsem se mezi ostatními studenty, až jsem nějak došla k té opuštěné učebně s klavírem. Rozhlédla jsem se, a když jsem nikoho okolo sebe neviděla, vklouzla jsem dovnitř a zavřela za sebou dveře s tichým cvaknutím. Přešla jsem k tomu klavíru a prudce z něj stáhla bílý přehoz.

Ten se i s lehkou vrstvou prachu snesl na zem a zvířený prach se roztančil v posledních paprscích slunce, které tam vnikaly oknem. Podívala jsem se na bílý klavír, sice trochu ošoupaný, ale krásný. V místnosti stále byla stolička, kterou tam asi někdo nechal. Přitáhla jsem si ji z rohu učebny před klavír a usadila jsem se. Lehce jsem položila prsty na klávesy, zvedla hlavu a poprvé se rozehrála s otevřenýma očima, duší i srdcem. Nicolina slova mi vrtala hlavou. A tohle byl jediný způsob, jak to zjistit. Bylo toho na mě moc… a moje myšlení zkratovalo. Normálně bych to promýšlela několik dní a teprve potom se k něčemu odhodlala. Ale tohle se se mnou táhne už příliš dlouho. Chtěla jsem to konečně ukončit.

Po chvilce se objevili první duchové. Sledovala jsem je, až se přede mnou začali rýsovat i jejich obličeje, už nevypadali jako stíny. A v tu chvíli mě poprvé zasáhl jejich smutek, jejich touha… odejít. Oči se mi rozšířily překvapením a ruce na klávesách mi zakolísaly. Čím déle jsem hrála, tím duchové bledli a jejich emoce se měnily… ve vděčnost, naději. Všimla jsem si, jak celou místnost zalilo světlo. Nebylo moc jasné, spíš jako byste rozsvítili světlo ve chvíli, kdy se stmívá. Předtím tam bylo vidět, ale teď je tam vidět líp.
Cítila jsem, jak se začínají vzdalovat, jakoby přecházeli někam jinam. Ale pak to přestalo. I když jsem hrála dál, něco je tady drželo dál. Já… moje hudba nebyla dost silná poslat je dál. V tu chvíli jsem pochopila, o čem mluvila Nicol. Pochopila.

Nakonec skladba skončila. Stáhla jsem ruce z klavíru a dívala se jednomu duchovi do tváře. Viděla jsem, jak se v jeho tváři mihl vděk, jakoby mi děkoval i za ten pokus. Pak se jako první otočil a pomalu odplouval pryč. Jeho smutek a beznaděj se ještě prohloubili. I to světlo zmizelo a v pokoji zase nastalo šero. Stejně jako ten první, i ostatní takhle odešli. Žádný z nich se mě nedotkl, žádný z nich mi nic neudělal. Bylo mi jich líto. V mém srdci se jakoby zázrakem objevila touha pomoct jim. Sklopila jsem hlavu, nechala jsem, aby mi vlasy napadaly do obličeje a povzdychla si. Vstala jsem od klavíru, otočila jsem se ke dveřím a zarazila jsem se. Ty dveře byly otevřené, ale já si byla jistá, že jsem je zavírala.

Vyběhla jsem na chodbu a uslyšela vzdalující se kroky. Okamžitě jsem vyběhla, ve snaze tu osobu dohnat. Šla jsem po ozvěně a opravdu jsem tu osobu na konci chodby uviděla. Teda, hlavně její vlasy. Krátké, hnědé, rozčepýřené do všech směrů. Nicol. První jméno, co mě napadlo. Okamžitě jsem vyrazila nejvyšší možnou rychlostí a popadla ji za ruku. Otočila se na mě a mě zamrazilo. Silně, protože ty oči nepatřily Nicol. Ano, vypadal úplně stejně jako ona, ale v těch očích nebyl život. Byly mrtvé, jediné, co v nich bylo, byl nekonečný smutek. Měla jsem pocit, že bych se v něm mohla utopit, kdybych podlehla.

"Pomozte nám," zaskřehotala chraplavým, tichým hlasem a tentokrát to byla ona, co mě chytila pevně za ruce. No, ona. Bůh ví, kdo byl v ní.
"Pomozte nám dostat se na druhou stranu," zaskřehotala znovu a já se zmohla jen na to, abych na ni zírala. Pak se mi Nicol zhroutila do náruče a z ní vylétl duch nějaké dívky. Zírala jsem na ní a ona zírala na mě. A pak zmizela. Prostě se jen tak vypařila.

V tu chvíli se Nicol probrala. Stále se o mě opírala a promnula si čelo.
"Hmm? Kde to jsem? Co se mi to děje? Leanne? Proč nejsem v posteli?" pokládala otázky, očividně dezorientovaná a zmatená. Podívala jsem se na ni a zamrkala. Nic si z toho nepamatovala.
"Ehm, no, právě tě ovládl duch," oznámila jsem jí nejistým hlasem a pomohla jí získat rovnováhu. Podívala se na mě jak na blázna, ale když uviděla můj výraz, který zřejmě jí přesvědčil o tom, že nelžu, okamžitě ten pohled zmizel.
"Tomu nevěřím!" vykřikla nahlas, až se její hlas nesl ozvěnou po celé chodbě. Ponuře jsem uchechtla a zavrtěla hlavou.
"Popravdě, ani já tomu nevěřím. Ale viděla a slyšela jsem, co jsem slyšela," řekla jsem a zahleděla se kamsi do dálky. Začala jsem přemýšlet o slovech toho ducha. Pomozte nám dostat se na druhou stranu. Znamená to… že nemůžou odejít? A my jim v tom máme pomoct? Takže jsme… převaděči? Myšlenky se mi honily v hlavě jako roj včel a odmítaly se zklidnit.
"Slyšela? Cože?" znovu na sebe upozornila Nicol, když jsem mlčela a jen zírala do blba. Trhla jsem sebou a podívala se na ni.
"No, ona skrz tebe promluvila. Řekla: Pomozte nám dostat se na druhou stranu," osvětlila jsem jí a zase zaměřila svůj pohled na ni. Jak to vypadá, i ona začala o těch slovech přemýšlet.

Zavrtěla jsem hlavou a chytla jsem ji za paži, abych ji vytrhla ze zamyšlení.
"Pojďme zpět na pokoj. Tady nic nevymyslíme," řekla jsem jí a zatahala jí směrem, z kterého jsme sem přišly. Naštěstí věděla, kde jsme byli, jinak bych se ztratila. Došli jsme na pokoj před večerkou a já se začala věnovat věcem jako vybalování. Nicol si zase lehla na postel a zírala do stropu. Zbytek večera nám uběhl v zamyšleném tichu, ani jedna z nás nepromluvila. Jako bychom mezi sebou měli tichou dohodu, že dneska už o tom nebudeme mluvit.

Když jsem se další ráno, vzbudila, Nicol už byla pryč. Jen na dveřích jsem našla přilepený vzkaz:
"Mám na 7, popovídáme si po škole. N."
Povzdechla jsem si nad ním a rychle se umyla a oblékla. Pak jsem si posbírala věci do školy, zamkla za sebou a zamířila do třídy. Byla to hudební teorie, nijak moc záživná. Uzavřela jsem se do sebe a přemýšlela o včerejšku.
Už včera mě to napadlo. Z nějakého důvodu je tady něco drží. A my jim máme pomoci dostat se dál? Ale jak? Obě dvě jsme to zkoušely, ale jako bychom nebyly dost silné… Zachmuřila jsem se ještě víc. Jako by nám něco chybělo. Nebo někdo. Byly jsme jen poloviční…

Hlava mi vyletěla nahoru, jak mě to napadlo. Zkoušely jsme to samy! Ona zpívá, ne? Co kdybychom to daly dohromady a zkusili to společně! Měla jsem co dělat, abych nadšeně nevypískla. I tak se na mě otočil ten kluk ze včerejška a změřil si mě trochu nechápavým pohledem tmavě modrých očí. Páni, takové jsem ještě nikdy neviděla, ale tohle bylo teď vedlejší. Otočila jsem se znovu dopředu a v očích mi nadšeně jiskřilo.

Pak jsem si ovšem uvědomila, že budu muset počkat do konce vyučování. Povzdechla jsem si, nakonec si vytáhla poznámkový blok a tužku a začala alespoň trochu dávat pozor. Nějak ten čas zabít musím. A nemusím vzbuzovat pozornost zas tak moc. Až do konce hodiny jsem na sobě párkrát ucítila zkoumavý pohled, ale nebyla jsem si jistá, kdo je na mě vrhl. Nechtělo se mi zvedat hlavu od značně počmáraného papíru.

Takhle jsem protrpěla zbytek vyučování, než konečně naposledy zazvonilo. Okamžitě jsem běžela do pokoje, kde, jak jsem doufala, už bude Nicol. Bohužel, přivítalo mě jen ticho a prázdný pokoj. Lehla jsem si teda do postele, ruce si založila za hlavou a čekala. A čekala. A když i po půl hodině Nicol stále nepřicházela, začala jsem doufat, že nemá dneska dlouhé vyučování. Vstala jsem a začala přecházet po pokoji jako mlsný pes, tam a zase zpátky. Nakonec jsem to nevydržela, vyběhla z pokoje a nezapomněla s dveřmi pořádně třísknout. Nebylo to sice schválně, ale i tak se na mě polovina lidí na chodbě otočila. Pokrčila jsem nad tím rameny, mávla na ně rukou a rozběhla se.

Nevěděla jsem proč, ale nohy mě zanesly zase k té prázdné učebně s klavírem. Otevřela jsem zavřené dveře, za kterými jsem našla u klavíru stát Nicol. Překvapeně jsem zamrkala a zůstala stát v otevřených dveřích.
"Pojď dovnitř," uslyšela jsem od ní, tak jsem tedy postoupila o pár kroků dopředu a zavřela za sebou dveře. Dobře, teď jsem jí našla. A dál? Mám na ni prostě spustit všechno, co se mi honilo hlavou? To by nebylo asi moc dobré.
"Přišla jsi na něco?" vyřešila nakonec moje vnitřní dohady Nicol a vyčkávavě se na mě zadívala. Zhluboka jsem se nadechla, zajela si jednou rukou do vlasů a spustila.
"Víš, když jsem přemýšlela, napadlo mě, že… samy nejsme dost silné. Samy. To znamená, že… že bychom mohli zkusit to zkombinovat. Tvůj zpěv a moje hraní," řekla jsem a propletla jsem si prsty a začala jsem si s nimi hrát, přičemž jsem na ně upírala svůj pohled. Tak trochu jsem se bála zvednout hlavu.
" Je to jakoby se ti duchové tady zasekli. Oni chtějí jít dál, ale nemůžou," řekla jsem ještě a po chvíli ticha zvedla pohled. Viděla jsem, jak se na Nicolině tváři usadil zamyšlený výraz, kterým párkrát probleskl záblesk nadšení.
"Tak dobře, zkusíme to. Znáš song z Titanicu?" zeptala se mě, povytáhla obočí a poklepala jednou rukou na klavír. Jasně, že jsem ji znala. Usmála jsem se na ni, rychle a trochu i nedočkavě jsem přešla ke klavíru a posadila se. Změnila jsem se. Cítila jsem to. Kývla jsem na Nicol, položila prsty na klávesy a začala hrát tu slavnou, smutnou melodii - My heart will go on.

Když jsem uslyšela Nicolin hlas, který se ke mně přidal, v duchu jsem musela uznat, že její zpět je kouzelný. Na rtech mi vykvetl úsměv a trochu jsem nadzvedla hlavu. V tu chvíli se duchové objevili. Bylo to jako minule, začali se rýsovat jejich tváře, emoce se měnily a celou místnost začalo zalévat světlo. Začali se vzdalovat, ale teď je nic nezastavilo. Viděla jsem, jak vybledly, až po nich zbyla jen jiskřička, která vyletěla vzhůru. Ruce jakoby mi hrály samy. Užasle jsem se podívala na Nicol, která můj pohled opětovala. Dojetí, úžas, okouzlení. To jsem v jejích očích našla. Myslím, že já jsem měla ve svých očích to stejné.
Neuvědomila jsem si, že okolo nás duchové jakoby krouží. Cítila jsem jen jejich pocity a viděla jiskřičky, které stoupaly směrem vzhůru a to všudypřítomné světlo. Cítila jsem se konečně vyrovnaná, spokojená sama se sebou i se svým životem. Šťastná.

Jen co jsem dohrála poslední notu, zmizela i poslední jiskřička ve stropě a světlo pohaslo. Viděla jsem tančit prach v odpoledních paprscích. Viděla jsem Nicolinu šťastnou, usměvavou tvář a nemohla jsem dělat nic jiného než se jen usmívat. I po tak smutné písni. A také jsem viděla 5 různých zvědavých obličejů nakukujících do učebny v otevřených dveřích. A za nimi jsem tušila další, protože jsem slyšela šeptání. Trhla jsem sebou, když se ozval potlesk a překvapeně těkla očima k Nicol. Ta jen bezradně pokrčila rameny. V tu chvíli jsme se obě rozesmály, já jsem vstala od klavíru a obě jsme jim předvedli malou poklonu.

To byl začátek mého příběhu. S Nicol jsme vytvořili nerozlučnou dvojici. Naučila jsem se hrát i další skladby, hraní mě začalo bavit. Našla jsem si další přátele. Duchové přicházeli a odcházeli. Nevím, co jsme. Ale rozhodně svou hudbou pomáháme jiným, i když už jsou mrtví. A v tom jsem našla svůj smysl života.

KONEC


Tak, tohle je konec. Opravdu jsem nečekala, že mi to zabere tolik času (a stránek) než to dopíšu... Za to se omlouvám. :) Jen doufám, že se vám tahle povídka alespoň trochu líbila.
Amya

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ilía Ilía | E-mail | Web | 26. února 2014 v 13:17 | Reagovat

Trochu?! Že se nám to trochu líbilo?! Vždyť je to úžasný!! Fakt! Ještě lepší než ta předchozí. Doopravdy tleskám.

2 Frána Frána | Web | 26. února 2014 v 15:10 | Reagovat

Já souhlasím, je to tajemné a kouzelné. Líbí se mi alespoň tisíckrát víc než všechno co jsi kdy napsala. Ne, že by to bylo špatné, ale tahle povídka je prostě jedinečná. Cením si jak zpracování, tak hlavně nápadu, protože ten je nejdůležitější. Je to vážně nádherné. Za tuhle povídku máš můj obdiv :)

3 Amya Amya | Web | 26. února 2014 v 16:09 | Reagovat

[1]: [2]:
Moc děkuju za pochvaly... Taky mám dojem, že tahle se mi vyvedla nejvíce. :) Však mi dala zabrat, měla jsem dojem, že ji snad nikdy nedopíšu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Žádná z povídek není zkopírovaná!
Pokud něco budete kopírovat nebo citovat, tak prosím uvádějte zdroj... Děkuji. :)