Prokletá - 1. část

18. ledna 2014 v 22:11 | Amya |  Povídky bez pokračování
Všichni mi říkají, že moje ruce jsou dar. Že je to požehnání. Ale pletou se.
Je to prokletí.

Už od malička mám až magické nadání pro klavír. Mnoho lidí mi říkalo, že jsem hudební génius. Rodiče mi platili vynikající instruktory, a teď mě dostali na jednu z nejlepších hudebních škol. Dříve jsem z hodin mohla utéct dřív, ale ze školy? Jak mám utéct ze školy, aniž by si toho někdo všiml? Vzpírala jsem se, že tam nechci jít. Do očí jsem jim řekla, že hraní nenávidím. Což je pravda. Protože vždycky, když hraju, se objeví Oni. A potom, se někde v mém okolí stane něco zlého - podlaha je najednou víc kluzká, takže snadno padám, až z toho mám modřiny - dokonce jsem si i jednou podvrtla kotník. Nebo se mi něco přimotá pod nohy, nebo mě zasáhne sprška vody. Občas to zasáhne i mé přátele. A nejhorší na tom je to, že je vidím. Pořád. Vidím, jak tomu přihlížejí. Ale všichni to vidí jen jako blbou shodu náhod a říkají o mě, že jsme nešika.

Není to pravda. Můžou za to Oni. Duchové. Vím to.
Proč? Protože je přitahuju. Protože moje ruce jsou prokleté.


Současnost:
A bylo to tady. První den ve škole. Dívala jsem se po okolních tvářích a poslouchala, co si kdo šeptá. Sledovala jsem nervozitu ostatních a porovnávala to s tou svojí. Bylo by úžasné, kdybych byla nervózní ze stejných věcí jako oni - z toho, jak uspějí, jestli zvládnou první zkoušky, jestli zapadnou do kolektivu… Taky jsem z toho byla trochu nervózní, ale hlavně jsem cítila strach. Obávala jsem se chvíle, kdy jsem měla začít hrát.

Rozhlédla jsem se okolo sebe a na okraji zorného pole jsem si všimla několika nezřetelných šedých postav. Duchové byli všude, i na místech, kde byste je nečekali. Zachvěla jsem se a přinutila se od nich odvrátit zrak. Zahleděla jsme se na ředitelku, která tam cosi tlachala - o tom, jací jsme výjimeční, že jsme ti nejlepší z nejlepších. Znáte to. Nervózně jsem si promnula ruce a doufala, že všechno dobře dopadne.

Po jejím proslovu jsme se konečně mohli rozejít do pokojů. Tohle totiž byla internátní škola, takže jsem neměla moc šancí se odtud vyvléknout. V kapse jsem sevřela klíč a zamířila jsem si k pokoji číslo 305. Když jsem k němu došla, zjistila jsem, že dveře jsou pootevřené. Cože? Zloděj? Vrazila jsem do pokoje a zadívala se na dívku, která se rozvalovala na protější posteli a koukala se z okna. Měla hnědé krátké vlasy rozježené do všech různých směrů a šedé oči. Byla bledá, podobně jako já. Já jsem akorát k té bledosti měla blonďaté vlasy a modré oči, které mnoho lidí označovalo jako křišťálové.
"Kdo jsi?" vyrazila jsem ze sebe a ta dívka se na mě podívala. Okamžitě jí na tváři naskočil obrovský úsměv.
"Ahoj! Ty musíš být Lea!" vykřikla nadšeně ta dívka a vrhla se ke mně. Nevím jak, ale najednou jsem se ocitla v její náruči. Překvapeně jsem zírala před sebe, neschopná nijak zareagovat. Pak mě částečně pustila - její ruce jsem stále cítila na svých ramenech.
"Jsem Nicol z druhého ročníku. Ode dneška jsme spolubydlící!" vykřikla vesele a znovu se na mě zeširoka usmála.
"Musím ještě něco zařídit, zatím se měj!" dodala ještě, jak velká vichřice se vrhla z pokoje a zabouchla za sebou dveře. Asi čekala na mě. Ještě dlouho jsem zírala do blba před sebe, neschopná uvěřit tomu, co jsem právě viděla. Jako bych neměla svých problémů dost, ještě s ní budu muset vydržet minimálně další rok. Ach jo. Protočila jsem oči v sloup, plácla sebou na postel a zakryla jsem si rukou oči. Po asi 5 minutách se jsem se propadla do poklidného spánku… Což je docela překvapivé, vzhledem k tomu, jak moc jsem se bála dalšího dne.

Když jsem se ráno probudila, Nicol ještě poklidně spala. Ani jsem nepostřehla, že se vrátila. Protáhla jsem se, rychle jsme vyšuměla do koupelny a potom vypadla na chodbu. Nechtěla jsem se s nikým vidět, a proto jsem se před první hodinou jen procházela po chodbách. Chvíli před zazvoněním jsem našla úplně opuštěnou učebnu - kde stál jen klavír, přes který byl přehozené bílý přehoz. Přešla jsem k tomu a přejela rukou po klavíru - pak jsem sebou rychle cukla zpátky a rozběhla jsem se pryč. Dveře jsem za sebou nechala pootevřené, vůbec jsem nemyslela na to, že bych je zavřela. Utíkala jsem rovnou do svojí třídy. Nevěděla jsem proč. Prostě se mě zničehonic zmocnil šílený strach, který mě nutil utíkat dál. Doběhla jsem včas, chvilku se zastavila před dveřmi a pak vklouzla dovnitř. Zamířila jsem dozadu, posadila se úplně do poslední lavice a zahleděla se na tabuli. Věděla jsem o klavíru, který se nacházel přímo za mnou - ve většině čistě hudebních tříd se nacházel. Schoulila jsem se do sebe a odmítala se s kýmkoliv bavit. Nikdo si mě prozatím nevšimnul, takže se o to nikdo ani nepokoušel. V tu chvíli ale přišla učitelka, tak jsme se všichni postavili a následně si zase sedli.

Byla to první, úvodní hodina, takže začala cosi říkat obecně o tom, co nás tady čeká a podobné informativní věty - zněla mi podobně jako ředitelka, tak jsem její řeč pouštěla jedním uchem tam a druhým ven. Zbystřila jsem až ke konci jejího proslovu, protože se to pro moji nenápadnost nevyvíjelo zrovna nejlépe.
"A ráda bych mezi námi přivítala také geniální klavíristku, Leanne Morales. Kdo ji slyšel hrát, mi musí dát za pravdu. Leanne?" pokynula mi, abych se postavila, tak jsem se tedy postavila a trochu se uklonila. Byla jsem tak naučená. Možná jí bylo podivné, proč sedím úplně vzadu a v rohu, ale naštěstí to nekomentovala.
"Nechtěla bys nám něco zahrát?" zeptala se mě a uvnitř mě zamrazilo. Nechtěla jsem hrát, ale co jsem měla dělat? Cítila jsem na sobě pohledy všech mých budoucích spolužáků a také učitelky. Z jejich očí jsem cítila nedůvěru a podezíravost, nic pěkného. Nevěřili, že můžu mít takový talent. A učitelka se na mě dívala se směsicí nadšení a prosby v očích. S nevolí jsem tedy přikývla s vědomím, že se z toho nejde vyvléknout. Přešla jsem pomalu ke klavíru, posadila se a na chvilku zavřela oči. Z paměti jsem vylovila jednu smutnou skladbu, která by se jim měla líbit a potom sem položila ruce na klávesy. Snažila jsem se to co nejdál oddálit. Zhluboka jsem se nadechla, abych se alespoň trochu uklidnila a začala jsem hrát. Přivřela jsem oči a sledovala pouze svoje prsty, jak kloužou po klávesách.

Hrála jsem zpaměti, vždycky jsem tak hrála. Protože kdykoliv jsme vzhlédla, viděla jsem je okolo sebe. Prsty se mi trochu zachvěly, když jsem ucítila závan chladného vzduchu, ale nepřestávala jsem hrát. Cítila jsem na sobě pohledy nejen mých spolužáků, ale také plno dalších, cizích… mrtvých. Po páteři mi znovu proběhlo zachvění. Konečně se skladba přiblížila konci. Dohrála jsem poslední tóny a ruce okamžitě zvedla z kláves a položila se je do klína, zaťaté v pěst. Zvedla jsem oči a střetla se s jejich pohledy. Ty se změnily, byly okouzlené, překvapené a zvědavé. Učitelka se spokojeně usmívala a měla trochu slzy v očích. Neuměla jsem hrát veselé skladby, jen ty smutné. Do těch jediných jsem uměla dát emoce.
Vstala jsem od klavíru, lehce se poklonila a za tichého šumění hlasů jsem se přesunula zpět do lavice.

"Děkuji za nádhernou ukázku. Nyní pokračujme," ukončila celé vystoupení učitelka a pokračovala ve svém žvatlání dál. Zarytě jsem zírala do lavice, ruce stále sepjaté v pěsti. Stále tu byli, nechtěli odejít. Zachvěla jsem se a modlila se za brzký konec hodiny.
"To by bylo pro dnešek vše. Máte volno, zabydlete se tady," řekla nám učitelka před zvoněním a odešla o něco dřív. My jsme měli počkat do zvonění. Najednou se na mě dívka přede mnou otočila a usmála se.
"Ahoj, já jsem July. Hraju na housle," představila se mi s úsměvem. Zvedla jsem pohled a uviděla jsem, že ten úsměv… není úplně upřímný. Nicméně jsem se na ní pousmála na oplátku. Kousek za ní se vznášel jeden šedý stín, který jsem se úporně snažila vymazat ze svého zorného pole.
"Bylo to úžasné, jak jsi hrála. Hrála jsi to úplně z paměti, že? Neuvěřitelné. Kolik skladeb takhle umíš? Sice jsem už o tobě slyšela, ale nevěřila jsem tomu…" spustila na mě vodopád slov a nedávala mi čas odpovědět. Trochu jsem se na ni usmála, podepřela si bradu rukou a pozorovala ji. V tu chvíli jsem na zádech ucítila mrazivý dotyk. Znovu mnou projelo zachvění a v očích mi probleskl výraz strachu. To bylo poprvé, co jsem to neskryla. Jsem si tím jistá, protože tichý soused vedle mě se na mě otočil.

"Děje se něco?" zeptal se potichu a oči za jeho brýlemi byly klidné a docela i chladné. Nedávala najevo emoce. Zavrtěla jsem hlavou a poděkovala mu za jeho starost pousmáním. Vlastně jsem od chvíle, co jsem v téhle třídě, nepromluvila ani slovo. July přede mnou pořád cosi říkala, nyní mluvila o svém hraní. Naštěstí v tu chvíli zazvonilo na konec hodiny.
"Promiň, ale už musím jít. Ještě jsem se nevybalila," přerušila jsem July klidným, jasným hlasem. Nikdy jsem se stydlivostí neměla problém… Kývla jsem na pozdrav jak jí, tak tomu klukovi vedle a rychlým krokem odešla ze třídy. Všechno, svoje nové spolužáky, klavír i duchy jsem nechala za sebou a utíkala jsem do pokoje.

Nicol tam nebyla. Nevím, jestli to bylo dobře nebo ne. Skočila jsem na postel, schoulila jsme se tam do klubíčka a začala se chvět. Dotkly se mě. To bylo poprvé. Nikdy dřív… nikdy dřív se to nestalo. Co se to jen děje? Pevně jsem zavřela oči. Přitáhla jsem si kolena k tělu a celé tělo se mi chvělo. V tu chvíli se staly dvě věci najednou.
Za prvé, dveře cvakly a v nich se objevila Nicol. A za druhé, v pokoji se objevil duch. Uviděla jsem, projel poličkou nad mojí hlavou a zmizel ve zdi. A ta polička se rozhoupala.
"Ne!" vydala jsem ze sebe výkřik, ale to už mě Nicol popadla a strhla stranou. Jen o vlásek nás minula padající polička. Obě dvě jsme divoce oddechovaly. Znovu jsem se začala třást.
"Ne… ne znovu. Nechte mě být. Proč?" začala jsem nesouvisle šeptat, strach mě úplně ovládl. Najednou jsem ucítila, jak mě Nicol objímá. Pevně jsem zavřela oči a nechala se konejšit, jako malé dítě. V očích se mi leskly slzy a občas nějaká stekla pomalu dolů. Nevím, jak dlouho jsme takhle zůstaly. Držela mě tak, dokud jsem se neuklidnila.
Nakonec jsem se od ní odtáhla a otřela jsem si slzy z očí.
"Děkuju," zašeptala jsem a párkrát popotáhla. Vážně jsem si připadala jako malé dítě.
"Leo… Ty… Ty je vidíš?"zeptala se mě Nicol vážným hlasem. Hlava mi vyjela nahoru a oči se mi rozšířily. Její výraz byl smrtelně vážný. Ihned jsem věděla, o kom mluví. Ramena mi poklesla a já jsem pohled zabodla do země.
"Ano. Vidím… duchy," zašeptala jsem a zaťala zuby. Tohle byla první chvíle, kdy jsem to někomu… takhle řekla.
"Já také. Víš proč to tak je?" řekla s klidem Nicol, až jsem překvapeně zvedla hlavu a podívala se na ni. Jak může být tak klidná? Sevřela jsem ruce v pěst a znovu jsem sklopila pohled.

"Protože… protože jsem prokletá."

Konec 1. části

Wow, pokud jste se prokousali sem, jste úžasní. :D Gratuluju. ;) Snad se vám první část alespoň trochu líbila, druhá je v přípravě. ;) Snad se mi ji podaří brzo dopsat.
Amya
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Frána Frána | Web | 23. ledna 2014 v 20:55 | Reagovat

No teda páni! Musím říci, že jsi se vážně zlepšila a už ti ani nepřeskakují časy. Je to moc napínavé a celkově úchvatné, jen tak dál ☺

2 Amya Amya | Web | 24. ledna 2014 v 20:05 | Reagovat

[1]: Děkuji za pochvalu ;) Pravda je, že jsme se tomu věnovali i ve škole, takže jsem se rozhodla tím řídit a něco z toho využít :D
To je snad poprvé, co jsem něco ze školy pořádně využila ;)

3 Ilía Ilía | E-mail | Web | 26. února 2014 v 13:05 | Reagovat

No.. teda. Páni! Skvělá kapitola! Moc se mi líbí. Hned si jdu přečíst další. Akorát nevím, proč si Leu představuju jako brunetu a Nicol jako blondýnu. Asi je se mnou něco špatně :D
Apropo, nechtěla by ses spřátelit??

4 Clara Black Clara Black | Web | 26. února 2014 v 13:17 | Reagovat

Téda. Musím uznat, že jsem si právě tvůj blog oblíbila xD Píšeš úžasně, víš o tom?

5 Amya Amya | Web | 26. února 2014 v 16:35 | Reagovat

[3]: Moc děkuju. Něco špatně? Klid, já jsem poloviční schizofrenik. :D Ráda, ještě napíšu. ;)

[4]: Vážně? Jsem ráda, že se líbí. :D No, moc o tom přesvědčená nejsem, jsem si jistá, že mám ještě velké mezery v tomhle směru... Ale snažím se zlepšovat. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Žádná z povídek není zkopírovaná!
Pokud něco budete kopírovat nebo citovat, tak prosím uvádějte zdroj... Děkuji. :)