Dračí dědictví - 4. kapitola

28. dubna 2013 v 20:34 | Amya |  Dračí dědictví
Tak tady je 4. kapitola. Upřímně říkám, že to je na delší dobu poslední, protože jsem se sekla u 5. kapitoly a nevím, jak psát dál. No, snad mě brzo políbí múza a já zase chytnu inspiraci. ;)
Navíc teď mě napadl námět na další povídku, tak se uvidí, do čeho se pustím dřív. ;)
Užijte si čtení, tentokrát vám ji nechávám v celku.
Amya


Jen pomalu jsem se probírala z bezvědomí. Hlava mi třeštila, jako bych měla uvnitř ní obrovské kladivo. Ruce jsem měla stažené v podivné poloze a nemohla jsem s nimi moc hýbat. Pootevřela jsem oči, ale když se mi do nich opřelo ostré světlo, zase jsem je rychle zavřela. Bolest v hlavě o něco zesílila a já zasténala, napůl bolestí a napůl podrážděním. Vzpomínala jsem si na všechno, co se stalo, na rozdíl od minule.

Zaťala jsem zuby a pootevřela oči. Tvář se mi zkřivila do bolestné grimasy, hlava mě prostě nechtěla poslouchat. Zjistila jsem, že mám ruce svázané provazem a ten je připoután ke stromu. Opatrně jsem se rozhlédla a vedle sebe spatřila Niju, bezpečně svázanou a nevnímající. Buď spí anebo je v bezvědomí. Nechci, aby tady takhle trpěla. Musí být volná. Uslyšela jsem tiché, nezřetelné hlasy a o něco dál jsem spatřila někoho dalšího. No, vlastně byli dva.
Oba dva byli vysocí, poměrně štíhlí a od pohledu bojovníci. Oba dva měli meče, ta dívka - nebo žena, nedokázala jsem to odhadnout - měla ještě přes záda přehozený luk s toulcem. Ten muž měl světlé vlasy a ta dívka černé, což bylo to jediné, co jsem z nich dokázala vidět. Znovu jsem zasténala bolestí a zavřela už tak přivřené oči. V tu chvíli si mě zřejmě všimli.

Uslyšela jsem zašustění a tiché kroky, které se ke mně blížily. Zaťala jsem zuby a pootevřela oči, abych na příchozího viděla a mohla se bránit. Ne, že bych měla moc možností, jak se bránit se svázanýma rukama. Ten muž se zastavil dva metry přede mnou a sedl si na zem do tureckého sedu. Jeho oči byly světle modré, daly by se přirovnat k letnímu nebi a jeho tvář prozrazovala cosi… zvláštního. Něco, co v sobě bojovník obvykle nemívá.
"Pověz, kdo jsi a co zde děláš?" zeptal se mě tichým, klidným hlasem. I když mluvil tiše, jeho hlas mi v hlavě bušil jako kladivo. Za ním se zastavila i ta dívka, měla skoro černé oči a úzký obličej. Tak tuhle bych si tipla na bojovnici i bez té zbroje. Podívala jsem se na toho muže zpod přivřených víček.
"Nikdo podstatný. A lesem jen projíždím. Někoho hledám." řekla jsem jim neutrálním hlasem a trochu přimhouřila oči, takže je téměř nebylo vidět.
"A na to samé bych se mohla zeptat já vás," dodala jsem, i když to zřejmě v téhle situaci nebylo nejchytřejší. I když se mě Erwell snažil přesvědčit, že jsem důležitá, stejně jsem mu to nevěřila. Ani omylem. A taky mě v tu chvíli vůbec nenapadlo, že by to mohli být ti dva, o kterých mluvil. Ta černovláska přimhouřila oči a ušklíbla se.
"Máš nabroušený jazyk, i když jsi v takové situaci. Buď jsi hodně odvážná, nebo hodně hloupá," řekla směrem ke mně ostrým hlasem, který vůbec nebral ohled na můj bolehlav. Pod náporem bolesti jsem se trochu přikrčila, ale nechtěla jsem před nimi dávat najevo slabost, tak jsem se zase o trochu pomalu narovnala a otevřela oči, i když mě to stálo dost sil. Nija stále ležela bezvládně vedle mě. Ten muž po té černovlásce hodil podmračený pohled, ale to jsem jen odhadla. Pak se znovu otočil na mě.

"A tvé jméno? Nebo jméno toho, koho hledáš," řekl směrem ke mně a jeho hlas byl stále tichý, ledově klidný. Já jen přimhouřila oči a tvrdohlavě mlčela. Té bojovnici zřejmě pomalu začínala docházet trpělivost s mou tvrdohlavostí. Přistoupila o kousek blíž a zlobně se na mě zadívala.
"Máš dvě možnosti. Buď nám to řekneš, nebo si z tebe udělám večeři," řekla a povytáhla obočí. Její oči byly jako dva kameny, ledově chladné. Ten muž se na ní zlobně podíval a mě znovu začalo bušit v hlavě. Raději jsem ani s hlavou nehýbala.
"Nemluv tak, Mäkkon. Když nechce mluvit, ať nemluví," řekl jí tiše a já si tu Mäkkon, jak ji nazval, zařadila na druhé místo mého seznamu nepříjemných osob, kterému prozatím dominoval Erwell. V hlavě mi pořád rezonovala bolest, avšak snažila jsem se ji nevnímat, potlačit. Opatrně jsem se podívala na Niju, která byla stále v bezvědomí.
"Pusťte ji, prosím," řekla jsem tiše a opřela si hlavu o strom, aby přestala tolik bolet. Oči jsem držela otevřené a dívala se na ty dva pohledem, který se dal označit za lhostejný. Ruce jsem měla připoutané těsně ke stromu, takže nebyl problém si o ten strom opřít hlavu, což jsem už taky stačila udělat.
"Koho?" zeptal se mě ten bojovník, potom však pochopil, když se podíval na Niju vedle mě.
"Aha, ji. Jen pod jednou podmínkou, a to, že ji odneseme na okraj lesa," řekl mi celkem nekompromisně. Přivřela jsem oči, sklopila hlavu a povzdychla si. Alespoň bude v pořádku.
"Tak dobrá," řekla jsem tiše. On se sklonil k Nije, odvázal ji a zmizel mezi stromy. Teď tu se mnou zůstala jen ta… Mäkkon. Zavřela jsem oči a ignorovala ji. Už jsem si celkem zvykla na to, že mám ruce svázané za sebou. Ucítila jsem na sobě její pohled, tak jsem trošku pootevřela oči a podívala se na ni.
"Co chceš?" zeptala jsem se jí a ignorovala další nával bolesti. Vlastně už jsem si na ni trochu zvykla. Ona jen zavrtěla hlavou a pokrčila rameny.
"Nic. Jen si mi někoho připomněla," řekla lhostejně a odvrátila se ode mě. Zase jsem zavřela oči, a podle ticha zřejmě už zamířila k jejich táboru. Ignorovala jsem její poznámku, alespoň byl klid. Ucítila jsem, jak mě pomalu zmáhá únava, tak jsem si znovu opřela hlavu o strom a usnula.

Probudila jsem se a zavrtěla hlavou, která už naštěstí tolik nebolela. Ruce jsem stále měla svázané za zády. Podívala jsem se směrem, kde jsem tušila ohniště. Uviděla jsem tam dvě siluety, takže se už musel vrátit. Podívala jsem se směrem do nitra lesa a povzdechla si. Snad jsou v pořádku, oba dva. Spíš jsem vycítila, než uslyšela, jak se ke mně někdo blíží. Otočila jsem hlavu na druhou stranu a spatřila jsem, jak se ke mně blíží ten bojovník.
Beze slova jsem ho pozorovala, jak se ke mně blíží a sedá si nedaleko mě.
"Nemáš hlad?" zeptá se mě a nabídne mi chleba s plátkem šunky. Podívám se na svoje ruce a výmluvně na něj pozvednu obočí. Chápavě se usměje a uvolní mi ruce. S vděkem jsem si vzala od něj ten chleba a zakousla se do něj. Cítila jsem na sobě jeho pohled, ale moc jsem si ho nevšímala. Když jsem dojedla, podal mi ještě měch s vodou a já se hltavě napila. Potom jsem se na něj znovu vděčně pousmála.

"Děkuju," řekla jsem tiše a vrátila mu měch. Opřela jsem se o strom a nechala si znovu svázat ruce a připoutat se ke stromu. Tentokrát to však bylo volněji, ruce byli v přirozenější poloze. Nebo se mi to alespoň zdálo. Oči jsem nechala zavřené a poslouchala jsem okolí. Stále jsem na sobě cítila jeho pohled, ale nechtělo se mi na něj nijak reagovat.
"Proč jsi v tomhle lese?" zeptá se mě zničehonic. Povzdechnu si, otevřu oči a podívám se na něj. Povytáhnu obočí a pokrčím rameny.
"Jak už jsem řekla, někoho hledám," řekla jsem potichu, neměla jsem v úmyslu jim něco říct. Opřela jsem se zády o strom, tak, aby mě nebolely svázané ruce a pozorovala toho bojovníka. Ještě stále jsem neznala jeho jméno.
"A tvé jméno znát můžu?" zeptal se mě a já uhnula pohledem a zapřemýšlela, jestli mu to mám říct. No, nic za to nedám.
"Dalia. A tvoje?" zeptala jsem se ho a stále se vyhýbala jeho pohledu. Pokud moje jméno znal Erwell, tak ho beztak bude znát i on. Erwell… Je v pořádku? Zvedla jsem hlavu a zadívala se směrem, kde jsem tušila okraj lesa. Snad ho ten… Gellar nezabil. Oči se mi při tom pomyšlení zaleskly slzami. Musím mu věřit, že to přežil. Přece jen, Niju prý zanesli na okraj lesa. Snad ji napadne najít Erwella.
Na chvíli jsem zapomněla na toho bojovníka, takže když jsem si znovu uvědomila jeho přítomnost a podívala se na něj, překvapeně na mě zíral s pusou trochu pootevřenou.
"Zavři pusu, nebo ti tam něco vletí," neodpustila jsem si poznámku a zazubila se, když ji následně zaklapl, avšak dál na mě zíral, načež se potichu rozesmál.
"Ty že jsi ta zlodějka, na kterou byla vypsaná velká odměna a za kterou se honili po celém Království tucty lidí?" dostane ze sebe mezi smíchem, ze kterého mu vtrhnou slzy do očí. Já se na něj jen dívám skeptickým pohledem, přičemž přemítám o jeho duševním zdraví.
"Jo, přesně ta," řekla jsem mu kysele a protočila oči v sloup. Pobaveně zavrtěl hlavou.
"Promiň, ale tohle ti věřit nebudu. Jinak, jsem Leonell," představí se mi a usměje se. Já jen nad ním zakroutím hlavou a protočím oči v sloup. Znovu. O ten strom si opřu i hlavu a znovu zavřu oči. On to zřejmě pochopil tak, že rozhovor skončil, protože jsem uslyšela zašustění listí. Neslyšně jsem si povzdechla. Sice byl ke mně Leonell celkem hodný, ale já jsem tu nemohla zůstat. Bůhví, jak se vyspí zítra a co mi provedou. Musím odsud pryč. Erwell může někde umírat… Trochu jsem sebou trhla a poté se postupně propadla se do neklidného spánku.

Probudila jsem se až někdy na večer. No, možná už byla noc, protože všude okolo mě byla tma. Posadila jsem se do vzpřímené polohy, když v tom jsem zaslechla tiché zašustění. Okamžitě jsem se podívala tím směrem a uviděla tam dvě malé lesknoucí se oči, které na mě koukaly ze tmy, ozářené svitem měsíce. Než jsem stihla vykřiknout, vylezlo to z úkrytu a já rozpoznala Niju.
"Nijo, co tu děláš?" zašeptala jsem překvapeně směrem k ní a zírala na ni. Ona mi okamžitě zalezla ke svázaným rukám a začala rozkousávat provazy, kterými jsem je měla svázané. Po chvilce jsem cítila, jak povolily, a já byla volná. Úplně mimo jsem seděla bez hnutí na zemi a můj mozek odmítal tohle pochopit.
"Pojď, musíme zmizet. Našla jsem Erwella, ale je na tom celkem špatně," zašeptala mi Nija do ucha. To mě dostatečně probralo. Trochu jsem sebou trhla, ani jsem nevěděla, jak se mi dostala na rameno. Vyskočila jsem na nohy a ohlédla se směrem, kde spali ti bojovníci. Snad stále spí a zjistí to až ráno. Tiše jsem se rozběhla směrem, odkud se vynořila Nija. Ta už mě začínala navigovat, kudy se mám dát. Tohle bude ještě dlouhá noc.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Žádná z povídek není zkopírovaná!
Pokud něco budete kopírovat nebo citovat, tak prosím uvádějte zdroj... Děkuji. :)