Dračí dědictví - 3. kapitola 2. část

8. března 2013 v 21:45 | Amya |  Dračí dědictví
Mám pro vás další část. Přeji příjemné čtení. :)
Amya


Probudila jsem se až ráno. Protáhla jsem se a zamručela jsem. Opatrně jsem se posadila do sedu. Byla jsem rozlámaná, ale na to jsem byla zvyklá, bohužel. Zamžourala jsem do slunce a trochu zívla.
"Dobrém ráno," ozval se chladný hlas a já sebou trochu trhla. Úplně jsem na něj zapomněla. Nija už byla dávno vzhůru a ležela stočená u ohniště se spokojeným výrazem ve tváři. Hmm, zřejmě dostala nažrat.
"Dobré," řekla jsem klidným hlasem a prohrábla si vlasy. Měla jsem je rudé, ale to pod nánosem špíny nešlo vidět. Nyní vypadaly spíše jako hnědé, i když ta rudá sem tam probleskla. On mi už mezitím podával snídani. Krajíc chleba s kouskem dušeného masa. No, co jiného se dalo čekat, že? S povzdechem jsem to přijala a snědla, abych naplnila prázdný žaludek.
"Kdy vyrazíme?" zeptala jsem se s lehkými obavami v hlase a protáhla si nohy. Přece jenom byli ještě trochu rozbolavělé. On se vyhoupl na nohy, jakoby ho včerejšek nijak nepoznamenal.
"Hned, pokud by to bylo možné," řekl a povytáhl ironicky obočí. Povzdechla jsem si, vyškrábala se do stoje a potom vzala Niju do náručí, aby mi odtud vyšplhala na rameno. Pokývala jsem na něj hlavou, že už můžeme vyrazit. A tak jsme vyrazili.

Zase nasadil to hrozné tempo, jako včera. Takhle jsme šli půl dne, než se před námi najednou vynořil les. Jenom jsem překvapeně zalapala po dechu, protože pokud bychom udrželi tempo (a on nezpomaloval), tak tam už budeme, tak do pěti minut. Zakroutila jsem nad tím hlavou.
"Do pár minut budeme na okraji lesa," potvrdil moje odhady Erwell a podíval se na mě přes rameno. Nija už mi zase spala v kapuci, vážně nechápu, co to s ní je. Najednou jsem zase uslyšela ten klapot kopyt, a rozhodně se mi to nezdálo, protože Erwell ztuhl a zastavil se. Zřejmě to slyšel taky. Rozhlížel se po okolí a ruka mu sjela k meči. Z lesa před námi vyjel jezdec na černém vraníkovi. Stáhly se mi útroby, když jsem znovu ucítila ty záchvěvy zla. Byl to on. Znovu si pro mě přišel. Nija mi vylezla na rameno a zaměřila se na tu postavu, přičemž znovu vycenila zoubky na toho jezdce.

"Čekal jsem, že půjdete sem," ozval se ten cizinec a seskočil z koně. Černý plášť mu zavířil okolo těla a odkryl pochvu s mečem, na jehož rukojeti držel ruku. Erwell ho jen pozoroval s kamennou tváří a nehnul se ani o píď.
"Až ti řeknu, rozběhni se k lesu. Tam najdeš pomoc," řekl mi Erwell a já na něj jen trochu vykulila oči. Nicméně jsem byla připravena ho poslechnout. Oči jsem upřela na ten les, který byl už blízko. Ale věděla jsem, že budu muset běžet dál než na okraj lesa. A budu je muset najít - ty další, o kterých mluvil. Ten jezdec - Gellar - na mě upřel svoje ledové, černé oči a ušklíbl se. Svůj pohled jsem přesunula na něj a zachvěla se.
"Neutečeš. Nemáš kam," řekl a znovu se na mě ušklíbl. Erwell mezitím vedle mě pevněji sevřel rukojeť meče.
"Tam totiž nikdo není," dodal ještě a hlavou pohodil k lesu. Ale já musela věřit Erwellovi, pokud jsem si měla zachovat zdravý rozum. Jinak bych propadla panice. Erwell se najednou postavil mezi mě a Gellara a vytasil meč. Mezitím seskočil z koně a pomalým krokem zamířil k nám. Pohyboval se s jistotou šelmy, která ví, že jí kořist neuteče.
"S tebou nikam nepůjde," řekl mu zdánlivě klidným, nebezpečným hlasem a upřeně ho pozoroval. Gellar přesunul svou pozornost na něj a sám vytasil meč. Ach bože, jen doufám, že se tady nezabijí. Ale z jejich pohledů jsem vyčetla, že by to klidně udělali.

"Teď!" řekl ke mně a v mžiku zaútočil. Rozběhla jsem se k lesu, když v tom mi padl do očí ten vraník. Byl jen kousek ode mě a dostatečně daleko od Gellara, který byl zaměstnán bojem. Chytila jsem jeho otěže a vyhoupla se mu na hřbet. Neklidně se pode mnou ošil.
"Neboj se, nic ti neudělám. Jen mě dovez do toho lesa, pak tě pustím a budeš volný," rychle jsem mu zašeptala do ucha a zdálo se, že mi porozuměl, protože když jsem ho pobídla, vyrazil tryskem do lesa, že jsem z něj tak tak nespadla. Dovolila jsem si krátké ohlédnutí přes rameno. Nemohla jsem rozpoznat, kdo je kdo, ani kdo vyhrává. Zadoufala jsem, ať to Erwell přežije, i když byl tak nesnesitelný, nezasloužil si smrt. Přece jen mi už dvakrát zachránil život. Znovu jsem se otočila dopředu zrovna ve chvíli, když jsem vjížděla mezi první stromy.

Přikrčila jsem se na jeho hřbetě, zatímco vraník uháněl dál, hlouběji do lesa. Když se mi zdálo, že už jsme dost daleko, zastavila jsem ho a seskočila dolů. Odepjala jsem mu uzdu a pohladila ho po nozdrách.
"Jsi volný," řekla jsem mu a on se okamžitě rozběhl kamsi do lesa, za doprovodu veselého zařehtání. Uzdu jsem pustila na zem a teprve teď se rozhlédla okolo sebe. Stála jsem uprostřed jakési mýtiny, okolo mě byl jen les a ticho. Jindy bych si to užívala, ale nyní jsem měla jiné myšlenky.
Podle Erwellových slov měli být někde v lese. Ale kde? A jak bych je měla najít? Hlava mi třeštila z těch otázek. Zavrtěla jsem hlavou a vykročila jsem nějakým směrem - neměla jsem ani ponětí, kam jdu. Niju jsem zase cítila v kapuci, celá se tam schoulila. Ani nevím, jak se tam dostala.
"Nijo, už jsme v lese, můžeš vylézt," řekla jsem k ní a ona mi oparně vylezla na rameno.
"To šílené zvíře už je pryč?" zeptala se mě a opatrně se rozhlédla. Potichu jsem se zasmála, i přes tuhle tíživou situaci. Její averzi ke koním nikdy nepochopím.
"Jo, už je. Teď máme jiný problém," řekla jsem a zastavila se u vyhaslého ohniště. Nechápu, jak jsem ho našla, ale to je jedno.
"Musíme najít ty ostatní, o kterých mluvil Erwell," řekla jsem jí a rozhlédla se okolo sebe. Místo vypadalo opuštěně, jediný znak toho, že tu někdo byl, je to vyhaslé ohniště. Nija mi jen mlčky seděla na rameni.
"Nechceš zapojit ten svůj úžasný čich a zjistit, kde by mohli být?" zeptala jsem se jí a dál se rozhlížela kolem. V tom najednou někde praskla větvička. Prudce jsem se otočila tím směrem, avšak nikdo tam nebyl. Znovu jsem uslyšela zapraskání, tentokrát na opačné straně a znovu se za ním otočila. Nija se neklidně zavrtěla na rameni.
"Někdo tu je," řekla a rozhlížela se kolem, přičemž mi zaťala drápky do ramene. Za tu dobu už jsem si na to zvykla.
"Neříkej, na to bych nepřišla," řekla jsem jí ironicky, i přes to, že na nás mohl každou chvíli někdo zaútočit. Já si s tím prostě nedám pokoj. Vedle mě znovu praskla větvička a já jsem se automaticky podívala tím směrem. Najednou jsem ucítila, jak mě kdosi praštil do hlavy z druhého směru. Zase jsem se propadala do temnoty. Avšak tentokrát jsem nechtěla! Snažila jsem se chvilku vzdorovat, avšak po chvíli - nebo to byla věčnost?? - mě temnota pohltila. Poslední, co jsem cítila, byly Nijiny drápky zaťaté do mého ramene a cosi teplého, co mi stékalo po rameni.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Žádná z povídek není zkopírovaná!
Pokud něco budete kopírovat nebo citovat, tak prosím uvádějte zdroj... Děkuji. :)