Dračí dědictví - 3. kapitola 1. část

28. února 2013 v 21:22 | Amya |  Dračí dědictví
Mám tady po dlouhé době 1. část třetí kapitoly... Snad se vám bude líbit. ;)
Amya



Vydali jsme se na sever. Jelikož Niarossas leželo daleko od hlavního města, čekala nás poměrně dlouhá cesta. Museli jsme projít horami Wasalit, přes které vedla jen jediná cesta. Zapřemýšlela jsem, jak dlouho nám to asi bude trvat. Týden? Dva? Myslela jsem si to.
"Musíme si pospíšit. Gellar má koně a má před námi náskok," řekl a trochu zrychlil. Rychle jsem ho dohnala a už po chvíli jsem nestíhala jeho dlouhým krokům. I s dechem jsem měla problémy.
"Nemůžeme zpomalit? Nestíhám," řekla jsem mezi rychlými nádechy. Už mě začalo píchat v boku, takže jsem věděla, že se i přes jeho protesty stejně brzo zastavím. Nija mi pokojně seděla na rameni a vůbec mé utrpení nevnímala, protože spala. Málem bych na ní zapomněla, nebýt drápků, kterými se přichytila k mému oblečení, aby nespadla.
"Ne, nemůžeme. Tam v tom lese na nás čekají," prohlásil, ukázal směrem k lesu, který se rozkládal mezi jezerem a horami a dál udržoval tempo. Chtěla jsem vědět, kdo tam čeká, ale momentálně jsem neměla sílu se zeptat. Už jsem nestíhala s dechem, a tak jsem se prostě zastavila u jednoho stromu a jednou rukou se o něj opřela. Lapala jsem po dechu a bylo mi jedno, jestli zastaví nebo ne. A on se skutečně zastavil a s podmračeným výrazem se ke mně otočil.
"Nemáme na to celý den. Do toho lesa musíme dojít ještě dnes," varoval mě a já na něj jen vytřeštila oči a narovnala se. Na sobě jsem stále měla plášť, který mi dal, tak jsem se do něj zachumlala, abych neshodila Niju a pozvedla obočí.
"A jak to chcete stihnout? Vždyť do toho lesa trvá cesta dva a půl dne?" řekla jsem a zírala na něj napůl naštvaným, napůl nevěřícným pohledem.
"No, když ztvrdneme u tohohle stromu, tak tam dnes nedojdeme," řekl, arogantně se na mně podíval a otočil se ke mně zády. Zřejmě se rozhodl, že bude pokračovat dál, takže se prostě znovu dal do pohybu. Já jsem se rozběhla za ním a snažila se s ním srovnat krok. S potěšením jsem zjistila, že tentokrát už jde pomaleji.

Přidržela jsem si plášť u krku a snažila se ho zavázat. Jenže zavazovaní a rychlá chůze k sobě moc nejdou. Navíc mi na rameni "ležela" Nija, což mi práci stěžovalo ještě víc. Zamračila jsem se a snažila se ještě usilovněji. Najednou Erwell zastavil a já se s překvapením zastavila také. Otočila jsem se na něj a snažila se pochopit, co ho dohnalo k tomu, aby zastavil, avšak jeho tvář byla naprosto kamenná. Dokonce jsem na chvíli zapomněla i na zavazování.
"Počkej, pomůžu ti," řekl mi tiše a já na něj jen němě zírala. Dokonce jsem zapomněla, jak se zavírá pusa, takže jsem ji měla pootevřenou a jen na něj zírala. Štěstí, že Nija spala, jinak bych už slyšela několik poznámek o tom, jak se zavírá pusa. Dál jsem na něj třeštila oči. On mi chce pomoct? Kdyby chtěl, tak jde k tomu lesu pomaleji!
Než jsem se zmohla na slovo, či dokonce na to, abych si zaklapla pusu, přistoupil ke mně a rychle mi zavázal plášť. Když mi to zavazoval, ruce mi samovolně spadly podél boků. Najednou ode mě rychle odstoupil a ušklíbl se. "Zavři tu pusu, nebo se dočkáš toho, že ti tam něco vletí,"
Dál jsme pokračovali tím samým tempem, jen okolo oběda jsme se zastavili, abychom se najedli. Z brašny vytáhl chleba, uzené maso a dal mi jeden krajíc a plátek. Stejně bych víc nesnědla. Probudila jsem Niju, dala jí půlku plátku. Rychle ho sežrala a znovu se stočila do klubíčka a usnula. Už se mi nechtělos tahat na rameni, tak jsem ji opatrně dala do kapuce pláště.

Bohužel, tahle přestávka netrvala dlouho a už jsme zase pokračovali v cestě. Občas se mi zdálo, že za zády slyším dusot kopyt, ale žádný jezdec se nevynořil. I tak jsem se co chvíli otáčela a dívala se přes rameno, abych se o tom ujistila.
I když to zřejmě nebylo Erwellovi po chuti, často jsme se zastavovali kvůli mně, protože jsem už nemohla. Takových zastávek jako byla ta u stromu, bylo dost na to, abych slyšela minimálně deset poznámek na to, že takhle se tam nedostaneme včas a kdesi cosi. Už jsem toho měla plné zuby.
Erwell zřejmě neslyšel žádný dusot kopyt, protože si to dál rázoval po cestě přímo k lesu, aniž by se ohlédl. Takže to skutečně byl jen výplod mojí až příliš bujné fantazie. Rychle jsem ho následovala a mračila se na jeho záda. Skoro většinu cesty jsme šly mlčky, zahloubaní do vlastních myšlenek. Ačkoliv se mi to zdálo nemožné, les se k nám začal přibližovat. Zdálo se, že jsme polovinu cesty zvládli za polovinu obvyklé doby. Zavrtěla jsem hlavou a vyhnala si takovou myšlenku z hlavy.

Erwell se najednou zastavil a podíval se směrem ke slunci, které se už přehouplo směrem k západu a zamračil se.
"Máme sice ještě dost času, k lesu však nedojdeme do setmění," řekl mi, ale zdálo se, že si spíš mluví sám pro sebe. Nečekal na moji reakci a znovu vyrazil. Já jsem se, jako už několikrát v tomto dni, rozběhla za ním, a když jsem ho celá udýchaná dohnala, musela jsem se ještě přizpůsobit jeho tempu. Všiml si mé snahy držet se ho a trochu se na mě ušklíbl.
"Neboj se, v lese na nás čekají další členové výpravy. I s koňmi," řekne ke mně lehce pobaveným hlasem. Trochu se zaraduju, ale pak mi dojde, co že to všechno vlastně řekl. Tak ona už to je výprava!

"No, nevím, kdo ti to nakukal, ale já se žádné výpravy neúčastním," řekla jsem k němu naštvaným hlasem a založila si ruce na prsou, přičemž jsem se na něj zamračila. Dokonce se mi povedlo držet s ním jakž takž krok, ale ani to nebylo nijak slavné. Jeden jeho krok byl rovný dvěma mým, takže jsem vedle něj téměř klusala. Jenom po mně šlehnul výhružným pohledem a potom ho upřel před sebe a mlčel. Ha, jedna nula pro mě! Dál jsme pokračovali k lesu a slunce se mezitím čím dál víc přibližovalo k obzoru.
Najednou Erwell prudce zastavil. Trochu zmateně jsem se na něj podívala a zastavila také. Nacházeli jsme se v mírném dolíku a já zatoužila sednout si a pohodlně se zabořit do měkké trávy. Po celodenním chození mě totiž nehorázně bolely nohy, ale držela jsem se na nohou, hlavně díky svojí hrdosti. Nechtěla jsem před Erwellem dát najevo, že mě to putování nějak zmohlo.

"Tady se utáboříme," řekl mi svým typickým, chladným hlasem a sundal si brašnu ze zad. Nijak jsem neprotestovala, naopak jsem byla ráda, ale nedala jsem to najevo. Proti veškerým svým předchozím předsevzetím jsem si urychleně sedla do trávy a spokojeně zamručela. Moje nohy si zaslouží odpočinek.
"Jdu sehnat dřevo na oheň. Zůstaneš tady a nikam nepůjdeš, je to jasné?" zeptal se mě přísným hlasem a podmračeně se na mě podíval. Na chození jsem neměla sílu, takže mohl být klidný, ale pro klid jeho duše jsem přikývla hlavou, jakože rozumím a zůstanu. Ne že by mi na jeho klidu nějak moc záleželo.

Ve chvíli kdy odešel, se probrala Nija. Vškrábala se z mojí kapuce na rameno, což mě stálo několik vytržených vlasů.
"Promiň," omluvila se mi a protáhla se. Potom seskočila dolů na zem a podívala se na mě.
"O co jsem přišla?" zeptala se mě a spokojeně se usmála. Já jen protočila oči v sloup.
"O celodenní dřinu, zdlouhavou cestu, nevlídného a očividně otravného společníka…" vypočítávala jsem na prstech. Pak mi však došli nápady, tak jsem se na ni jen zašklebila a protáhla se.
"Ty myslíš Erwella? Já si myslím, že je fajn," řekne a překvapeně se na mě podívá. Ne, neříkejte mi, že se přidala na jeho stranu! To je normální spiknutí! Zašklebila jsem se na ni a natáhla se na záda.
"Copak, snad se ti nelíbí?" popichovala jsem ji a zadívala se na oblohu. Slunce už pomalu zapadalo a na nebi se začaly objevovat první hvězdy. Měla jsem ten pohled ráda. Už není den, ale ještě není noc. Toho vražedného pohledu, který po mně Nija vrhla, jsem si nevšímala. Zřejmě to byla jasná odpověď na moji otázku.
"A tobě?" zeptala se mě Nija a já jen protočila oči v sloup. Ano, Erwell možná byl hezký, ale byl nesnesitelný. Citů měl stejně asi jako dutý pařez.
"Rozhodně ne," řekla jsem a zakroutila očima.
"Co rozhodně ne?" ozval se zničehonic Erwell. Vyletěla jsem do sedu a tváře mi lehce zčervenaly. Neslyšela jsem ho vůbec přijít, ale Nija zřejmě ano. Měla ten svůj spokojený výraz. Hodila jsem po ní vražedný pohled a podívala se na Erwella. Ten už seděl nedaleko ode mě a rozdělával oheň, přičemž se na mě ani nepodíval. Naštěstí. Jinak by mohl zahlédnout červeň v mých tvářích.
"Nic," odsekla jsem a založila si ruce na prsou. V nocích ještě bývalo trochu chladněji, a přece jenom na sobě jsem měla jen moje potrhané "šaty" a jeho plášť, takže mi byla trochu zima. Ale ani za nic bych to nepřiznala.
On to naštěstí nekomentoval a konečně rozdělal oheň. Přisunula jsem se k ohni blíž a zahleděla se do plamenů. Je zvláštní, že jsem se ho vždycky bála, ale teď jsem žádný strach necítila, jako by mávnutím proutku zmizel. Nija přihopsala ke mně a schoulila se mi u boku. Pohladila jsem ji po hlavě a poté jsem hodila jeden pohled na Erwella. Ten nás pozoroval zamyšleným pohledem.

"Jak se vlastně jmenuješ?" zeptal se mě po chvíli mlčení. Znovu jsem pohladila Niju, která zase začala upadat do spánku.
"Dalia," řekla jsem mu, přece jenom moje jméno nebylo žádným tajemstvím. Myslím, že je na mě dokonce vypsaná nějaká odměna. Povytáhl obočí a v očích se mu blýsklo.
"Ta zlodějka?" zeptal se mě a já věděla, že teď nemá smysl vykrucovat se. Stejně to je jen kontrolní otázka.
"Hmm… No, jo," řekla jsem a s obavami pozorovala jeho reakci. On si pro sebe jen pokývl hlavou a přitáhl si k sobě brašnu. Nějak jsem nepochopila jeho reakci. Žádné výčitky, nadávání, nic? Jen pokývání hlavou? No, to mě tedy zklamal. Mezitím vytáhl z brašny moji večeři - plátek uzeného masa a krajíc chleba. Myslím, že si na tohle jídlo budu muset zvyknout. Sám si vzal to samé. Plátek jsem rozdělila na půl, zatřepala s Nijou a dala jí ho, když se dostatečně probrala. Ta ho doslova spolkla celý a podívala se na mě hladovýma očima.
"Kdepak, tohle je moje," řekla jsme jí a ušklíbla se na ni. Rychle jsem si svůj příděl snědla, aby neměla šanci mi ho vzít. Nija si povzdechla a znovu se mi schoulila u boku. Tentokrát jsem jí nechala usnout. Odvrátila jsem se od ní a zachytila jsem Erwellův zadumaný pohled. Trochu jsem sebou trhla.
"Jak dlouho se vy dvě znáte?" zeptal se mě a já se na něj lehce zamračila.
"Do toho vám nic není," odsekla jsem a lehla si na záda. Stále jsem však na sobě cítila jeho pohled.
"To si jenom myslíš," začal mi tykat a já se jen zamračila do hvězdného nebe. Slunce už definitivně zapadlo. Nechtělo se mi s ním hádat, na to jsem byla moc unavená.
"Dobrou noc," řekla jsem mu tiše, otočila se na bok, zády k němu a ruce si dala pod hlavu. Nija mi bezpečně spala schoulená kousek od mojí hlavy. Zavřela jsem oči a cítila, jak mě zmáhá únava.
"Dobrou noc," uslyšela jsem tiché zašeptání a pak jsem definitivně usnula.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 lilliinka lilliinka | E-mail | Web | 1. března 2013 v 15:36 | Reagovat

Ahoj!
Zaprvé, vím, že ti to bude lézt krkem a předem se za tu reklamu omlouvám, raději bych napsala smysluplný komentář, protože tvůj blog mě přímo nadchl. Nu a protože píšeš jak jsem si všimla, tak jsem si řekla jestli by ses nechtěla zúčastnit soutěže na mém blogu. Její jméno je (S)pisálek a ano je s literární tématikou.
Můžěš tím získat hodně nových zkušeností, jiné spřízněné duše (včetně mně, neboť jsi mě zaujala). Takže si to dobře promysli a tady zjistíš všechno potřebné, jakékoliv otázky bys měla tak je směřuj na moji osobu. Zde tedy informace: http://lilliinka.blog.cz/1302/soutez-informace

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Žádná z povídek není zkopírovaná!
Pokud něco budete kopírovat nebo citovat, tak prosím uvádějte zdroj... Děkuji. :)