Dračí dědictví - 2. kapitola

18. prosince 2012 v 19:52 | Amya |  Dračí dědictví
Tak vám tady dávám 2. kapitolu, snad se vám bude líbit.
Amya


Probudila jsem se a pootevřela oči. Nade mnou se nacházel strop a ležela jsem na něčem měkkém a pohodlném. Trochu se mi zatočila hlava. Co tady dělám? Začala jsem se probírat zmatenými vzpomínkami. Poslední, na co jsem si vzpomínala, byla boční ulička, Nija, jak mi sedí na rameni a cení zuby na neznámého… Panebože! Vykřikla jsem v duchu a prudce jsem se posadila.
"Špatný nápad," zasténala jsem potichu, když se mi zatočila hlava a znovu jsem se zřítila zpět do postele. Znovu jsem se zkusila posadit a tentokrát s větším úspěchem. Opatrně jsem se podepřela a rozhlédla se po místnosti. Vypadalo to tu jako v každém hostinci - postel, na které jsem momentálně ležela, poté malá komoda, stůl s jednou židlí. V nohách postele spala Nija zamotaná do klubíčka.
"Nijo?" zašeptala jsem potichu a pozorovala jedinou duši, která mě měla ráda. Nija otevřela jedno oko a když uviděla, že už jsem vzhůru, nadšeně vypískla a vrhla se na mě.
"Dali! Ty žiješ!" znovu nadšeně vypískne Nija a vyšplhala se mi do náručí. Automaticky jsem si ji přivinula k hrudi.
"Samozřejmě že žiju. Neměj strach, Nijo, jsem v pořádku," zašeptala jsem jí nazpátek a pohladila po hřbetě.
"Ach, tolik jsem se o tebe bála! Když jsi tam omdlela, myslela jsem, že se zblázním. Naštěstí tě ten Erwell zachytil včas a donesl tě sem," spustila na mě Nija svůj příval slov, jako vždy. Díky tomu mi osvětlila situaci a já trochu ztuhla. Stále s Nijou pevně v náručí jsem vyskočila z postele a lehce zavrávorala. Naštěstí jsem rychle získala zpět svou ztracenou rovnováhu a vydala se ke dveřím. Opatrně jsem je otevřela, nakoukla do chodby a proklouzla z pokoje ven.
Tiše, jako bych něco ukradla, jsem se plížila chodbou a modlila se, aby mě nenašel ten… Erwell. Došla jsem ke schodům, opatrně sešla dolů a rozhlédla se po hostinci. Nikdo tam nebyl, až na kočku, která se vyhřívala na sluníčku u okna. Jen ze dveří za pultem se ozývaly tlumené zvuky. Potichu jsem proběhla místností ke dveřím a s Nijou v náručí, která mlčela jako hrob.
Otevřela jsem je, vyšla ven a zaplula do davu. Tiše jsem se jím proplétala, až jsem narazila na jednu z mnoha bočních uliček. Zabočila jsem do ní a oddychla si.
Otočila jsem se čelem k ulici a najednou strnula. Přímo ke mně si to rázoval Erwell a lidé mu uskakovali z cesty, na tvářích měli užaslé výrazy. Nikdy jsem neviděla, aby někomu takhle uhýbali z cesty. Trochu jsem zpanikařila, prudce se otočila a dala se do běhu. Uslyšela jsem, jak se i on rozběhl a ještě jsem zrychlila. Najednou mě chytil za zápěstí a prudce mě k sobě přitáhl. Pak mě přirazil ke zdi a já tak byla uvězněná mezi ním a zdí. Nija mi naštěstí včas vylezla na rameno, takže nebyla mezi námi namáčknutá.
"Pusťte mě," řeknu mu a snažím se mu vytrhnout svou ruku, avšak docílím jen toho, že mi ještě pevněji sevře.
"Nepustím tě, dokud mi neslíbíš, že už neutečeš," řekne mi tichým hlasem a jeho zelené oči zírají do těch mých. Trhnu sebou a znovu se mu pokusím vysmeknout. Pokud mě pustí, uteču mu. Vzdorně mu zírám do očí a mračím se na něj.
"Musíš jít se mnou. Závisí na tobě osud Království," pokračuje dál vážným hlasem a probodává ji ledovýma smaragdovýma očima. Ona mu pohled vzdorně oplácí velmi tmavě zelenýma očima.
"Království? To určitě, jsem zlodějka z ulice. Určitě na mně závisí osud Království," řeknu mu se sarkasmem v hlase a ironicky povytáhnu obočí. Cítím, že se mně zmocňuje vztek a úzkost.
"Máš v sobě dračí krev. Tvým osudem je najít Dračí kámen a spojit se s draky," řekl tak vážným hlasem, až jsem se zachvěla. To nemůže být pravda. A ani to pravda není.
"Musím? Ne, to nemusím. Jsem svobodná, budu si dělat, co budu chtít," řekla jsem mu naštvaně a znovu se mu pokoušela vytrhnout. Nija mi tiše seděla na rameni a zarývala do mě drápky.
"Víš, kdo byl ten cizinec?! To byl Gellar! Jestli se mnou nepůjdeš, dostane tě on. Nemáš jinou možnost," řekne mi Erwell a zatřese se mnou. Já mu jen vyděšeně zírám do očí. Vztek mě v jediné vteřině opustil. Gellar… syn Wännera. Ach bože! Vykřikla jsem němě v duchu a dál na něj zírala.
"To nemůže být pravda," řekla jsem potichu a jen na něj zírala. Nemohla jsem se z toho vzpamatovat.
"Ale je. Pokud mu padneš do rukou, nedopadne to s tebou dobře," řekl mi tvrdě a trochu povolil své sevření. Já jsem se však nepokoušela mu vytrhnout, byla jsem mimo a taky mi pomalu docházelo, že jestli chci přežít, budu muset jít s ním. Nikdo jiný mě nemůže před ním ochránit, jak se zdá. Zhluboka jsem se nadechla.
"Tak dobrá, půjdu s tebou," řekla jsem mu a po dlouhé době odtrhla oči z těch jeho. Úplně uvolnil sevření a odstoupil ode mě. Nespouštěl mě z očí a pokývl na mě hlavou. Nija do mě stále zarývala drápky a nic neříkala.
"Nejprve se vrátíme do hostince, z kterého jsi tak nerozvážně utekla a potom vyrazíme do hlavního města," řekl mi a pokynul mi rukou, abych šla první. Když jsem se otočila čelem do ulice, stál tam hlouček lidí a všichni na nás zvědavě zírali. Naštěstí nás neslyšeli, avšak pořád po nás zvědavě pokukovali. Zřejmě nechápali, proč se ten rytíř baví s takovou špinavou a nenápadnou holkou z ulice.
Nejistě jsem se vydala směrem k hostinci a cítila jsem, že se Erwell drží těsně za mnou. V tichosti jsme došli k hostinci a já vešla dovnitř. Hostinský už stál za pultem a zvědavě si mě prohlížel. Hrdě jsem narovnala hlavu a prošla ke schodům. Erwell hlavou pokývl na hostinského a zamířil za mnou. Rychle jsem vystoupala po schodech nahoru a neomylně zamířila do pokoje. Tam jsem se posadila na postel a složila si ruce do klína. Erwell vešel do pokoje a zavřel za sebou dveře.
"Kam půjdeme?" zeptala jsem se s obezřetným výrazem v očích. On se jen opřel o zavřené dveře a pozoroval mě nic neříkajícím pohledem.
"Nejprve půjdeme do hlavního města Qäriall. A potom? Kam nás zavedeš," řekl klidným hlasem a přešel ke komodě. Otevřel ji, vyndal ranec, který si přehodil přes rameno a otočil se na mě. Já jsem na něj jen nevěřícně zírala.
"Půjdu dolů zaplatit. Nikam nechoď," řekl a než jsem stihla něco namítnout, zavřel za sebou dveře a já slyšela jen jeho kroky směřující po schodech dolů. Potom se ve mně zdvihla hladina vzteku. On mi nebude co přikazovat! Mám svou hlavu! Naštvaně jsem se zamračila na dveře a vstala z postele.
"Co to děláš?" ozvala se mi na rameni Nija, když jsem zamířila ke dveřím.
"Jdu ven z pokoje," odpověděla jsem stručně. Nija mi překvapeně zaryla drápky do ramen.
"To přece nemůžeš! Říkal, že máme zůstat tady," vyhrkla, ale já ji neposlouchala a vyšla z pokoje. Zamířila jsem po schodech dolů a nevnímala Nijiny drápky. Sešla jsem tiše schody a s hlavou hrdě vztyčenou jsem vešla do hostince. Erwell stál u pultu a platil. Když mě uviděl, zamračil se a rychle domluvil s hostinským.
Dvěma rychlými kroky přišel až ke mně a chytil mě za paži. Ne tvrdě nebo surově, ale pevně, takže jsem neměla nejmenší šanci vykroutit se mu.
"Nikdy neuděláš to, co ti řeknu, že?" položil mi tiše řečnickou otázku a zamířil ven z hostince. Stále mě při tom držel za paži, takže jsem musela jít za ním jak beránek, což se mi moc nelíbilo. Zamračila jsem se na jeho rozložitá záda a odfrkla si.
Vyšli jsme ven před hostinec a on mi podal plášť. Beze slova jsem se do něj oblékla a vrhla na něj několik nevraživých pohledů.
"Jdeme," zavelel a vyrazil směrem k branám. Napadlo mě, že bych se přece jen na něj vybodla a zůstala zde, ale pak jsem si vzpomněla na toho druhého cizince. Rychle jsem ho dohnala a šla těsně za ním. V tu chvíli jsem si neuvědomila, že jsem vykročila vstříc své budoucnosti…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Žádná z povídek není zkopírovaná!
Pokud něco budete kopírovat nebo citovat, tak prosím uvádějte zdroj... Děkuji. :)