Dračí dědictví - 1. kapitola

10. prosince 2012 v 18:06 | Amya |  Dračí dědictví
Tak tady máte první kapitolu. Snad se vám bude líbit... Užijte si čtení.
Amya


Stála na konci tmavé uličky a dívala se na ruch hlavní ulice v pozdní odpoledne. Její obvykle rudé vlasy, nyní byly schované pod vrstvou špíny, spihle visely a ona si potichu povzdychla. Na rameni jí seděla Nija a dívala se stejným směrem jako ona. Nija byla dráček, vzdálený příbuzný Stvořitelů. Jednou ji našla v jedné temné uličce, schoulenou a zraněnou a tak si ji vzala k sobě a od té doby se od sebe nehnuli.
Právě jsme žili v městě Niarossas, které leželo na břehu jezera úplně na jihu země. Nebylo to největší město, ale ani nejmenší a bylo velmi také rušné a snadno se tu dalo něco ukradnout. Naštěstí leželo v té "dobré" polovině Království. Ano, živila jsem se jako zlodějka, zezačátku proto, že nebyla jiná možnost a nyní proto, že jsem v tom byla velmi dobrá. Osiřela jsem v jedenácti letech a od té doby jsem se musela o sebe postarat. Nyní mi bylo sedmnáct a věděla jsem, že můj život bude takhle pokračovat i nadále.
"Budeš zase krást?" vytrhl mě ze zamyšlení Nijin tichý hlas. Koukla jsem se na ní a vesele se ušklíbla.
"Budu. Ale neboj se, nechytí nás," prohlásila jsem k ní potichu a znovu se dala do pozorování čilého ruchu na ulici. Nija nesouhlasila s naší obživou, ale nemohla s tím nic dělat. Jinak bychom se neuživili.
Potichu vklouzla do davu a prosmýkla se okolo jedné slečinky, přičemž jí sebrala její náramek tak jemně, že si toho ani nevšimla. Poté obrala ještě pár nafoukaných pánu o část jejich peněz a znovu zaplula do další temné uličky.
Tam se posadila vedle velkého sudu na dešťovou vodu a Nija mi seskočila z ramene. Kvůli svému starému zranění nemohla létat, což ji velmi mrzelo a mě taky. Začala jsem počítat náš dnešní úlovek.
"Slušný výdělek. S tím přežijeme dalších pár dní," prohlásila jsem spokojeně a usmála jsem se na Niju.
"Takže zítra nebudeš krást?" zeptala se s nadějí Nija a Dalia nad tím jen protočila oči. Samozřejmě, že bude, ale nic jí na to neřekla. Stejně jí tu odpověď vyčetla z očí. Jelikož už se setmělo a vyšel měsíc, nebylo za sudem už nic vidět.
Stoupla si, obešla sud a opřela se o fialovou zeď domu, který stál vedle sudu, přímo do měsíčního světla. Ruce jsem si složila mezi sebe a dům. Nija ji následovala a poté na další široké, avšak nyní už vylidněné ulici začala předvádět své veselé kousky, ve snaze Dali rozveselit.
A částečně se jí to povedlo. Dalii se na tváři objevil něžný úsměv a i v tmavých očích, které nyní měly modrý nádech, se objevila něha. S úsměvem pozorovala její vylomeniny a tak si nevšimla tichého klapotu koňských kopyt.
Toho neznámého muže si všimla až ve chvíli, kdy seskočil z koně kousek od ní. Dech se jí zasekl v hrdle a s hrůzou ho pozorovala, jak se k ní blíží. Na sobě měl plášť a přes hlavu měl kapuci, takže mu neviděla do tváře. U pasu však zaregistrovala jeho meč, a když se k ní přiblížil, tak se zachvěla. Cítila z něj záchvěvy zla, které jí donutili třást se před ním hrůzou.
"Konečně jsem tě našel," řekl tichým, ledově tvrdým hlasem ten muž a stáhnul si kapuci pláště. V měsíčním světle se objevili jeho tvrdé rysy, havraní vlasy a bledá pokožka. Nejvíce ji však zaujaly jeho oči. Ty tvrdé, nelítostné černé oči ji přiměly třást se ještě víc a zároveň ji fascinovaly. I ona však měla zvláštní oči, aniž by to věděla. Nyní dostaly tmavě fialovou barvu a v měsíčním světle to bylo jasně rozpoznatelné. Neznámý muž k ní udělal krok blíž a ona od něj o dva kroky odskočila. Nija k ní rychle přiběhla a vyskočila jí na rameno a vycenila na neznámého své ostré zoubky.
"Ale, ale, někdo se tady chce prát," řekne ledovým a arogantním hlasem neznámý, když jeho oči spočinou na Nije. Poté se jeho tvrdé oči znovu zabodnou do těch jejích.
"N-nechte mě," vysouká ze sebe chvějícím se hlasem a opětuje mu pohled z posledních sil. Najednou se ten cizinec rozesmál ledovým smíchem, při kterém tuhne krev v žilách.
"Ne. Ty půjdeš se mnou," řekne znovu tím ledovým hlasem a přistoupí k ní znovu o krok. Znovu jsem od něj odskočila a najednou narazila do něčí pevné hrudi. Čísi ruce mě chytly okolo těch mých a odstrčili mě bokem. Narazila jsem bokem do dalšího domu a s vykulenýma očima pozorovala ty dva neznámé muže.
"Nech ji být," řekl ten druhý neznámý muž a postavil se mezi ní a toho cizince, z kterého cítila zlo. I jemu se u pasu houpal meč. Ten se na něj pouze ušklíbl.
"Myslíš, že mě zastavíš, Erwelle?" řekl ten černooký cizinec a znovu se na něj arogantně ušklíbl. Tvrdé černé oči upíral do těch Erwellových. Erwell v jedné vteřině vytasil meč a napnul svaly. Ten druhý se zase arogantně ušklíbl a také vytasil meč. Na rameni jsem cítila, jak do mě Nija zarývá drápky.
Poté jsem se stala svědkem neuvěřitelného souboje. Oba dva byli rychlí, hbití a zasazovali si přesné rány. Ani jeden neudělal chybu. Najednou Erwell vyskočil, kopnutím vyrazil tomu druhému meč z ruky a po dopadu ho sekl těsně pod koleno. Neznámému přes tvář přejel bolestný výraz. Erwell mečem mířil na jeho hrdlo. Držel ho v šachu, a ten neznámý to dobře věděl.
"Dneska si vyhrál. Avšak příště bude moje," řekne ledovým hlasem ten neznámý a upřel na mě své ledové, černé oči. Poté švihl rukou a do ruky mu jakoby zázrakem přilétl meč. Odkulhal ke svému koni, nasedl na něj a vyřítil se z města pryč. Po chvíli už po něm zbyla jen tichá ozvěna.
Erwell se na mě otočil a zasunul meč do pochvy a já poprvé mohla zahlédnout jeho oči. Byly zářivě zelené, jako dva nejvzácnější smaragdy.
"Jsem Erwell z Dönnisu a přišel jsem tě doprovodit na tvé cestě," představí se a při tom se mi vážně dívá do očí. Ale já nechápala vůbec nic a Nija zrovna tak.
"N-na jakou cestu?" zeptala jsem se nechápavě stále se třesoucím hlasem a svět se mi před očima začal lehce mlžit.
"Na cestu za Dračím kamenem," odpověděl Erwell a já jsem stihla jen překvapeně zalapat po dechu. Poté jsem se zhroutila na chladnou zem a propadla se do hřejivé temnoty, daleko od toho cizince, daleko od Erwella a jeho zvláštních slov.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 frana-alrika frana-alrika | Web | 11. prosince 2012 v 16:49 | Reagovat

Máš to velmi zmatené. Chvíli píšeš v ich-formě, chvíli ne, chvíli píšeš v minulém čase a chvíli v přítomnosti. Měla by jsi se rozmyslet, jak se ti píše nejlépe a nebo si to po sobě pro jistotu přečíst :D

2 frana-alrika frana-alrika | Web | 11. prosince 2012 v 16:54 | Reagovat

Nechci, aby to znělo jako výsměch, nebo tak něco, to ne! Máš to pěkně napsané, mě se to moc líbí, jen jsem tě na to chtěla upozornit :)

3 amya amya | 11. prosince 2012 v 17:24 | Reagovat

Já to chápu, vím, že to je tak zmatené... je to jen v téhle kapitole, v těch dalších už to bude jednotné... :D alespoň doufám...

4 čauky čauky | 28. února 2013 v 18:02 | Reagovat

Ahojky máš to tu moooc hezké =)

5 Clarush* Clarush* | Web | 18. dubna 2013 v 18:45 | Reagovat

Moc pěkný :) Spřátelila bys? :) Dyštak mi odepiš na blog prosím :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Žádná z povídek není zkopírovaná!
Pokud něco budete kopírovat nebo citovat, tak prosím uvádějte zdroj... Děkuji. :)